Krkonoše

Krkonoše byly vyvrásněny v prvohorách a do dnešní podoby byly dotvořeny zejména pozdně třetihorním zdvihem, který vtiskl horstvu základní směr od severozápadu k jihovýchodu. Ve vyšších polohách jsou zřetelné dva hlavní hřbety –Slezský nebo též hraniční hřbet s nejvyšší horou Sněžkou(1602m), po němž probíhá hranice s Polskem a Český nebo též vnitřní hřbet spojený rozsáhlými náhorními plošinami a rozdělený údolím Mumlavy a Sedmidolím. Z vnitřního hřbetu vybíhá k jihu šest rozsoch postupně se snižujících a oddělených hlubokými údolími řek a potoků. Ke konečnému utváření přispívaly další faktory, zejména klimatické. Krkonoše jsou horopisným článkem České vysočiny a řadí se mezi nejvyšší evropské středohory.

V Krkonoších jsou charakteristické stopy doby ledové. Jednotlivé dílčí ledovce vytvořily ledovcové kotle ( kary), zvané zde jámy. Ačkoli jsou Krkonoše svou nadmořskou výškou charakterizovány jako středohory, jsou zde klimatické podmínky, které mají charakter vysokohorských a subarktických oblastí.

Poloha – uprostřed Evropy – předurčovala Krkonoše, k jejich porobení člověkem. Krkonoše představují národní kulturní dědictví a statut národního parku je nezbytným předpokladem zachování tak vyjímečných hodnot.

KRNAP – Krkonošský národní park byl vyhlášen dne 17.5.1963 jako nejvyšší forma státní ochrany přírody na území téměř 400 ha. Sníh pokrývá Krkonoše asi 5-6 měsíců v roce. Výška pokrývky závisí jak na srážkové vydatnosti, tak na teplotních poměrech i na expozici svahu. Velký vliv na sněhovou pokrývku má též převládající směr větrů. Sníh se pak akumuluje v závějích, které vznikají zvláště v závětrných místech (např. v Labském dole, Obřím a Modrém dole) a podmiňují vznik lavin.

Souvislá sněhová pokrývka je někdy již v listopadu a v nadmořské výšce nad 1000 m zůstává až do konce dubna, sněhová pole nejdéle pak až do července (Modrý důl). Nejvíce sněhu je v nižších polohách v únoru, ve vyšších polohách až v březnu. Výška pokrývky se mění s místem, od několika centimetrů až do 4m. Naměřené maximum bylo 14m.

V Krkonoších převládá západní až jihozápadní proudění. Rychlost větru je právě v zimním období největší a zvláště při vichřicích dosahuje ojediněle 150 km/h. Dochází pak k rozsáhlým polomům. Velmi nebezpečné jsou rychlé povětrnostní zvraty, kdy se klidné počasí během několika minut změní ve sněhovou bouři s poklesem teplot.

K nejstudenějším a nejdrsnějším místům střední Evropy s průměrnou roční teplotou +0,2 st.C patří Sněžka, jejíž vrchol horalé poprvé pokořili ve 13 století a později zde postavili kapli sv.Vavřince, turistické boudy a meteorologickou stanici. Silný vítr, mlha a deštivé počasí, nezřídka i sníh uprostřed léta tady bývá obvyklým průvodcem turistů, kteří si pro výstup k vrcholu můžou vybrat hned z několika cest.

Příroda na hřebenech Krkonoš natolik připomíná tundru na dalekém severu, že nejvyšší české hory právem získaly přívlastek "ostrov Arktidy uprostřed Evropy", průměrné roční teploty se nevyšplhají na více jak na +1 st.C. Je to domov houževnatých keříčků, travin, mechů a mrazuvzdorných lišejníků, svět houpavých rašenilišť, kamenitých sutí a hluboko promrzajících půd, které led a mráz poskládal do roztodivných obrazců.

Hluboké vody dvou jezer na polské straně hor prozrazují historii Krkonoš. Během silného ochlazení celé severní polokoule na začátku čtvrtohor se totiž ze Skandinávie téměř až k severnímu úpatí Krkonoš rozprostíral obrovský kontinentální ledovec. V jeho okolí panoval takový chlad, že se na svazích Krkonoš začaly tvořit místní ledovce a při své pouti do údolí modelovaly tvář hor. Při své pouti ledovce navršily na některých místech údolí hromady kamení, písku a hlíny - ledovcové morény, které někde tak dokonale přehradily údolí, že voda z tajícího ledu a sněhu vytvořila hluboká jezera. Malý a Velký Rybník na severních svazích Krkonoš dosahující hloubky 7 a 24m, jsou takovým svědectvím z dob ledových. Mráz, led, voda a vítr modelovaly nezaledněné hřebeny hor a na mnoha místech zanechaly svědectví své razance v podobě bizardně rozpukaných žulových skal – torů.

Přestože Krkonoše mají převážně oblé středohorské tvary, dostaneme-li se do kterékoli z patnácti krkonošských jam, kolébek dávných ledovců,obklopí nás pravé vysokohorské scenérie skalnatých srázů Úpské jámy Studničních jam, jam Rybníků, Kotelních nebo Labských jam. Nejdramatičtější jsou však Sněžné jámy, dvojice ledovcových karů v západní části polských Krkonoš. Divoce rozeklané žulové skály spadají do hloubky přes 200 metrů, a protože se jámy nachází na severních svazích hor, při úpatí strmých skalních stěn leží často i v pozdním létě mohutná sněhová pole, podle kterých získaly jámy své jméno. Na rozdíl od jiných jam nemají Sněžné jámy žádný vodopád, nejbližší je až Kamenczyk u Sklarzskej Potreby, který svou výškou 27 metrů je nejvyšším vodopádem na severních svazích hor.

Dominantou západních Krkonoš je Kotel (1.435 mn.m.) v jehož jihovýchodních svazích dávné ledovce vyhlodaly Velkou a Malou Kotelní jámu, dvojici ledovcových karů s pestrou vysokohorskou přírodou.Scenerie hlubokých skalnatých srázů obou jam, tmavě zelené porosty kleče na okolních svazích i starý bukový prales v údolí Jizerky. V husté smrčině poblíž pralesa je skryté jediné ledovcové jezírko na české straně hor – Mechové jezírko.

Uprostřed náhorní planiny na hřebenech západních Krkonoš se v nadmořské výšce 1386,3 m. nachází jedno z poutních míst těchto hor – pramen největší české řeky Labe. Už před pěti staletími vedla v okolí pramene Labe jedna z nejstarších zemských solných stezek, tzv. Česká stezka, spojující Čechy a Slezko. Okolí jednotvárné žlutošedé smilkové louky ukrývají jinou pozoruhodnost Krkonoš-pravá severská rašeliniště. V dávné minulosti se až sem podél okrajů mohutného skandinávského ledovce rozšířila severská tundra a její vyslanci, například drobný ostružník moruška, všivec sudetský nebo šídlo modré, tady jako svědci dávných dob ledových přežívají dodnes.

V závěru nejdelšího ledovcového údolí Krkonoš – Labského dolu se turistům otevře neopakovatelná scenérie tří skalních amfiteátrů Labských jam. Kdysi dávno tady pramenil mohutný ledovec a v síle mnoha desítek metrů zaplňoval Labské jámy. Dnes pokračují v jeho horotvorném díle sněhové laviny, které pravidelně sjíždí po svazích jam. Trvale bezlesé lavinové dráhy tak osídlila pestrá společnost keřů, bylin a živočichů, že již naši předci, kteří sem chodili sbírat léčivé byliny, začali těmto místům v krkonošských jamách říkat zahrádky (např.Krakonošova, Čertova zahrádka v Obřím dole). Vůbec nejbohatší přírodní lokalita na české straně hor se však nachází v Pančavské jámě a její název Schustlerova zahrádka bude navždy připomínat jednoho z nejvýznamnějších krkonošských badatelů. K vyhledávaným místům patří Pančavský vodopád, jehož voda padá po žulových kaskádách do hloubky 148 m, kde se na dně jámy spojuje s meandrujícím Labem. O kilometr níže přitéká do Labe z levé strany Pudlava, jejíž 122 m vysoký vodopád je skryt v husté horské smrčině, takže většinou unikne pozornosti turistů.

V nejvýchodnější části Krkonoš se vypíná 1033 metrů vysoký Rýchorský hřeben, odkud jsou za jasného počasí nádherné pohledy na panorama celých východních Krkonoš s dominující Sněžkou. Na vrcholu Rýchor se nachází starý bukový prales. Samotný výskyt buků v této nadmořské výšce je svým způsobem unikát. Torsa starých kmenů pokrývají koberce mechů a plodnice chorošů a četné dutiny poskytují úkryt lesnímu ptactvu, mezi nímž neschází křivka obecná, datel, strakapoud, sovy a vzácně i král evropských horských lesů tetřev hlušec. Dvorský les na Rýchorách patří k nemnoha zachovaným svědectvím o vzhledu krkonošských lesů před tím, než do jejich osudů zasáhl člověk.

V plochém sedle mezi Černou a Světlou horou v nadmořské výšce 1200 metrů se uprostřed nízkého smrkového lesa v průběhu několika tisíciletí vytvořilo hluboké rašeniliště, které je pozoruhodným přírodním archivem. Torsa starých suchých smrků tady vyjímečně nejsou svědectvím neblahého vlivu imisí, ale zcela přirozenou kulisou živého rašeliniště, které při svém rychlém růstu nedá nedá stromům žádnou šanci na přežití. V sedle pramení i známý Černohorský potok, který se o kus níže řítí těsným zelenými mechy hustě zarostlým korytem a vytváří neobyčejně romantické scenérie Klausova dolu.

Hluboká krkonošská údolí jsou svědectvím razance prudké pramenité vody horských bystřin, které na své pouti z hor po dlouhá tisíciletí modelují tvář okolní krajiny. Vedle největší české řeky Labe pramení v Krkonoších i řeka Úpa, Bílé Labe a Jizera. Potoky, bystřiny a říčky na české straně západních Krkonoš se vlévají do Jizery, která však svou pouť začíná už v sousedních Jizerských horách. Její zvláštní žlutozelené zbarvení prozrazuje, že její prameny leží uprostřed rozlehlých a hlubokých jizerskohorských rašelinišť. Mezi Harrachovem a Rokytnicí Jizera v průběhu věků vymodelovala romantické řečiště Jizerského dolu, které je nejkrásnější na podzim. Říční proud se prodírá bludištěm mechem porostlých balvanů a valounů, kde hledá potravu skorec vodní, po mohutných listech devětsilů lezou černí klikorohové a nad řekou se občas mihnou i ledňáčci říční.

Zlatožluté buky v tu dobu vtisknou celému údolí neopakovatelný barevný kolorit. Do Jizery se vlévá i Mumlava, v jejímž žulovém řečišti nad Harrachovem vymodeloval prudký říční proud nejen impozantní vodopád a peřeje, ale i mohutné obří hrnce, jedny z největších a nejhlubších, které lze v českých řekách spatřit.

Přes svou malou rozlohu a nízkou nadmořskou výšku patří Krkonoše mezi nejnavštěvovanější pohoří Evropy a svým věhlasem přesahují mnohá větší pohoří zvučných jmen. Je to krajina jejíž přírodní rozmanitost nemá v okolních pohořích obdobu.